Popis

Tato kaprovitá ryba k nám byla dovezena v roce 1961. Má dlouhé válcovité tělo, v bocích mírně zploštělé. Charakterizuje ji široká hlava, na skřelích výrazné paprskové rýhy. Na velkých a pevných šupinách převažuje jasně stříbrná barva, od hřbetu s lesklým, temně nazlátlým nádechem.

Má podobné nároky na životní podmínky jako kapr, avšak dává přednost teplejší vodě. Jako dvoucentimetrová rybička pohlcuje hlavně drobné virníky, korýšky a larvičky pakomárů, pak přijímá rostlinnou potravu - vláknité řasy. Odrostlejší amuři konzumují vyšší, zejména měkké vodní rostliny. Brzy si však zvykají na potravu kaprů.

Chov amura má hlavní cíl - likvidovat nežádoucí porosty i v zavlažovacích kanálech, přehradách a rybnících. Naše podnebí mu zatím znemožňuje přirozené rozmnožování. Musí proto být uměle vytírán a rozmnožován.

Původním domovem amura jsou rozsáhlá území Ruska, zejména pak povodí Amuru a jižní oblasti Číny. Dosahuje délky až 130cm a hmotnosti až 30kg.

Popis

Je to naše jediná dravá kaprovitá ryba dolních toků řek i přehradních jezer, které jí velmi dobře vyhovují. Má dlouhé tělo s širokou tlamou, jejíž okraje sahají až za oči. V horní čelisti má jamku. Do ní zapadá hrbol na dolní čelisti. Tlama je silně rozeklaná. Boky ryby jsou šedé i stříbřité, hřbet šedomodrý.

Bolen dravý žije hlavně ve větších řekách a loví zejména v horních vrstvách vod. Napadá hlučně hejna drobných rybek často u samého břehu i v nejneuvěřitelnějších mělčinách. Jeho přítomnost ve vodách je proto snadno zjistitelná. Dosahuje značné délky - až 120cm a hmotnosti až 14kg. Požírá kromě drobných rybek i hmyz padlý na hladinu, v mladším stádiu plankton a drobné larvy hmyzu, ale i plůdek jiných ryb. Bolen dravý naznačuje svou existencí, že v místě jeho výskytu je dostatek drobných ryb.

Bolen dravý i přes svou hlučnost je rybou velmi plachou, a jeho ulovení není proto snadné. Nejlépe zabírá na drobnou živou rybku při naprostém tichu na břehu. Pozor na dobu hájení! Smí se lovit pouze v druhé polovině roku (od 16.června do 31.prosince).

Popis

Krásná okounovitá dravá ryba s podlouhlým válcovitým tělem, špičatou, místně zploštělou hlavou. V čelistech má mnoho ostrých zubů, mezi nimiž vyčnívají dva přední zvlášť velké. Hřbet má candát zbarvený do olivově zelena, boky jsou stříbřité i zlaté a poznamenané osmi i více kolmými temnými pruhy.

Má rád písčitá, štěrkovitá, nanejvýše pak lehce zbahněná dna říčních koryt. Vyhovují mu i hlubší přehradní nádrže či chladnější rybníky. Tře se v dubnu a květnu. Samec střeží oplodněné jikry a někdy k nim přihání i čerstvou vodu. Je poměrně choulostivý na nedostatek kyslíku ve vodě. Přesto významně doplňuje štiku v jejím poslání "zdravotní policie". Candát totiž s oblibou požírá uhynulé rybky i jiné vodní živočichy. Patří k nejoblíbenějším úlovkům rybářů a jeho chov je rozšířen i v rybničním hospodářství.

Candát má výraznou ostnatou hřbetní ploutev, jako všechny okounovité ryby. Jeho šupiny jsou velmi drsné, a přece jsou poměrně choulostivé na dotek lidských rukou. Chytneme-li podměrečného candáta, kterého budeme vracet do vody, neměli bychom nikdy zapomenout řádně si namočit ruce při manipulaci s rybou při odstraňování háčku. To platí i o jiných rybách.

Candát dosahuje maximální délky 130cm a hmotnosti až 12kg. Lze jej lovit jak na živou, tak mrtvou rybku. Zabere však i na ocásek rybky nebo na větší rousnici. Je hájen od 1.ledna do 15.června.

Popis

Na první pohled bychom řekli, že je to jakási miniatura cejna velkého. Jedná se také o kaprovitou rybu, avšak barevně výraznější, zejména načervenalým zbarvením ploutví. Tělo má rovněž zploštělé, oči jsou nepoměrně velké. Hřbet cejnka je velmi tmavý s nádechem do olivové zeleně, boky jasně stříbřité a břicho zcela bílé.

Cejnek malý bývá nejčastěji nazývám skalákem. Je to rybka velmi čiperná a většinou dovede rybáře náležitě potrápit. Lze ji lovit jen na velmi jemné náčiní, jinak jen "drbe" na udici. Nástraha by tedy měla být hlavně rostlinného původu, nejvýš nějaká "patentka", drobná žížala.

Rychle se množí, v rybnících je proto nežádoucí, neboť ubírá potravu ušlechtilejším druhům ryb. Někteří rybáři chytají cejnky ve větším množství, aby je pak zvláštním způsobem upravili jako pečenáč, nebo marinované. Cejnek roste poměrně pomalu, žije hlavně ve stojatých vodách i mírně tekoucích nížinných vodách na celém území ČR, v Evropě pak a sever od Alp a Pyrenejí až po jižní Skandinávii. Cejnek se někdy kříží s jinými kaprovitými rybami: cejnem velkým, ploticí. Kříženci jsou však neplodní.

Cejnek je většinou 15-20cm velký, jen ojediněle vyroste do velikosti 35cm. Jeho hmotnost sotva dosahuje 0,5kg. Nemá stanovenou nejmenší lovnou délku.

Popis

U této nejznámější ryby není jistě nutno podotýkat, že patří ke kaprovitým. Kapr paří k pýše našeho rybníkářství. Český kapr (bohemicus) býval po staletí chloubou a pojmem v celé Evropě. Měl, má a jistě bude mít mnoho forem, neboť je neustále šlechtěn, například v nedávné minulosti byl vysoce ceněn tzv. lnářský modrák, kterého vyšlechtil vynikající odborník, profesor Českého vysokého učení technického Teodor Mokrý. Krásně, skutečně do temnomodra zabarvený kapr znamenal na počátku století velkou lahůdku. Jediným jeho nedostatkem byla "šlechtická" modrá, ale i jemná kůže, která chránila rybu méně před zraněním než šupiny. Všimněte si, že kupujeme většinou kapry šupinaté. Jsou krásní, poměrně s vysokým hřbetem a celkem masití. Je to výsledek šlechtění. Usilujeme o chov ryby, která by byla hodně odolná nejen proti nepříznivým důsledkům přepravy i proti nebezpečím ohroženého životního prostředí, ale současně poskytovala co nejvíce chutného masa a co nejrychleji rostla.

Toto úsilí nám přináší dobré výsledky. Současně jsou zkoumány nejoptimálnější podmínky pro chov kaprů, kteří například nejlépe přibývají na váze v teplejších vodách. Proto k odchování kapřího plůdku mají být využity teplárenské vody. Tím by se podstatně zkrátila cesta od plůdku po dodání ryby na trh. Kapr je nejen na stole labužníka, ale i jedním z nejcennějších úlovků rybáře.

Popis

Na první pohled připomíná kapra. Krátké zavalité tělo, krátká je také hlava s šupinami nazlátlými, a hlavně - ústa bez vousků. To je totiž hlavní odlišnost od kapra. Skřele jsou vyklenuté a na omak drsné.

Karase můžeme nejspíše ulovit v uzavřených stojatých vodách silně zabahněných a zarostlých. Vyniká nesmírnou odolností vůči nedostatku kyslíku ve vodě, snáší i extrémní teploty vody. V jeho potravě převažuje živočišný plankton a mezi zvířenou dna pak larvy pakomárů. Občas v ní najdeme i některé druhy vodních porostů a zbytky rozkládajících se organismů. Růst karase je velmi pomalý, až v pátém roce dorůstá délky nejvýše 17cm. Jen ojediněle v mimořádně příznivých podmínkách dosáhne velikosti až 40cm a hmotnosti 1,5kg.

Nedožívá se dlouhého věku - nejvýše šesti let. Je rozšířen ve střední a východní Evropě. Nenajdeme jej v jižní a západní Francii, na Pyrenejském poloostrově, v Itálii a na větší části Britských ostrovů. Karas obecný nemá stanovenou nejmenší lovnou délku.

Popis

Tato kaprovitá ryba k nám byla dovezena v roce 1961. Má dlouhé válcovité tělo, v bocích mírně zploštělé. Charakterizuje ji široká hlava, na skřelích výrazné paprskové rýhy. Na velkých a pevných šupinách převažuje jasně stříbrná barva, od hřbetu s lesklým, temně nazlátlým nádechem.

Má podobné nároky na životní podmínky jako kapr, avšak dává přednost teplejší vodě. Jako dvoucentimetrová rybička pohlcuje hlavně drobné virníky, korýšky a larvičky pakomárů, pak přijímá rostlinnou potravu - vláknité řasy. Odrostlejší amuři konzumují vyšší, zejména měkké vodní rostliny. Brzy si však zvykají na potravu kaprů.

Chov amura má hlavní cíl - likvidovat nežádoucí porosty i v zavlažovacích kanálech, přehradách a rybnících. Naše podnebí mu zatím znemožňuje přirozené rozmnožování. Musí proto být uměle vytírán a rozmnožován.

Původním domovem amura jsou rozsáhlá území Ruska, zejména pak povodí Amuru a jižní oblasti Číny. Dosahuje délky až 130cm a hmotnosti až 30kg.

Popis

Je to nejrozšířenější okounovitá ryba v Evropě. Chybí pouze ve Skotsku, Norsku a jižních poloostrovech. Žije však také v celé severní Asii. V našich vodách jej lze ulovit ve všech pásmech tekoucích vod, od pstruhových po cejnové, ale i ve vodách stojatých. V některých nádržích se po určitý čas přemnožuje - zejména ve vodách mladých přehrad. Ve společenství štik se ovšem jeho stav vyrovnává na přijatelnou míru. Není-li tomu tak, pak je nanejvýš nutné nasadit do takových nádrží dravé ryby. Okoun nemá stanovenu nejmenší lovnou délku.

Tělo okouna je krásné - oválné, v bocích zploštělé, dvě hřbetní ploutve poměrně velké. První je větší a má typické silné a ostré ostny. I skřele má ukončeny velkým trnem. Hřbet bývá nejčastěji do černa s nazelenalým nádechem v olivovém tónu. Typické jsou jeho velké oči (proto okoun). Na bocích mívá až 9 svislých černých pruhů. Kromě hřbetních jsou všechny ostatní ploutve jasně červené. Výše vyklenutí okouního hřbetu je závislá na úživnosti vod i stáří ryby. Až v osmém roce života dorůstá délky nejvýše 40cm. Také v rekordních úlovcích, které registruje Český rybářský svaz, nebyl pětikilový okoun zaznamenán.

Další okouni se zrdžují v hejnech, větší údajně žijí jako samotáři, což pravděpodobně neplatí o některých přehradních nádržích. V jednom zálivu na orlické nádrži ulovil spoluautor této publikace za dvě hodiny (v létě!) 12ks okouna, z nich žádný neměl hmotnost menší, než půl kilogramu.... Rybář lovil na jednom místě.

Popis

Kromě Řecka, Pyrenejského poloostrova, Skotska a části Skandinávie je tato kaprovitá ryba rozšířena po celé Evropě. U nás pak v dolních tocích větších řek, objevila se však i v přehradních nádržích.

Perlín je robustnější než plotice, tělo má vyšší, kratší a silnější. Oči nažloutlé až oranžové, někdy červené. Hřbet má temnější, zelený, někdy modrozelený, boky stříbřité. Kromě hřbetních a prsních ploutví jsou ostatní krvavě červené. Perlín si oblíbil hlavně stojaté, hodně zarostlé vody, tůně, odstavená ramena, jezírka i mělčí nádrže vzniklé ze štěrkopísečných propadlin, pokud ovšem dostatečně zarostly vodní flórou. Starší jedinci přijímají zooplankton a stávají se výraznými fytofágy. Živí se totiž měkkými vodními porosty, řasami a sinicemi. Rostou velmi pomalu, dožívají se nejvýše 15 let věku. Největší dosahují výjimečně délky 50cm a hmotnosti nejvýše 1,5kg. Nejmenší lovná délka není stanovena.

Perlína lze ulovit podobně jako plotici obecnou, použijeme-li však drobnější nástrahu hlavně rostlinného původu. Vody před vlastním lovem ráno pořádně provnadíme. Brzy na jaře zkoušíme také nastražit menší zížaly. Perlín má chutnější maso, ovšem početnost drobných kůstek jako u plotice činí konzum za běžné přípravy poněkud problematický. Neměl by nás však odrazovat, vynikající je totiž nakládaný v marinádě, nebo jako pečenáč.

Popis

V Evropě je tato kaprovitá ryba nejrozšířenější, nevyskytuje se pouze v nejjižnějších částech kontinentu. Obývá především klidnější tekoucí nížínné i stojaté vody. Protáhlé tělo má mírně vyklenutý hřbet, ze stran je poněkud zploštělé, pokryté poměrně velkými šupinami. Oko má v horní polovině načervenalé (odtud též lidový název červenoočka). Hřbet je temně zelený nebo až modrý, boky stříbrné. Prsní a řitní ploutve ohnivě červené.

Na pohled je to velmi hezká rybka, která ovšem jen velmi vzácně dosahuje větších velikostí - délky 40cm a hmotnosti 1kg. Žije v hejnech a je považována za plevelnou rybu. V Rybářském řádu nemá stanovenu nejmenší lovnou délku. Někdy se kříží s některými kaprovitými rybami, zejména perlínemm ostrobřichým, cejnem velkým, ale i cejnkem malým. Nemá stanovenu nejmenší lovnou délku.

Není příliš náročná na kyslík, odolává i silnějšímu znečištění vod, ve kterých se postupně zcela přizpůsobuje. Běžně se dožívá až 10 let života. Obývá jak cejnové, tak parmové pásmo. Živí se převážně rostlinnou potravou, větší plotice ale nepohrdne ani rousnicí. Je častým úlovkem, maso však má poměrně hodně kůstek, které ovšem při vhodné úpravě (například marinováním) mizí. Plůdek plotice exportujeme do některých západních zemí, zejména do Lucemburska a Německa.

Popis

Je to nejznámější dravá ryba u nás a téměř v celé Evropě. Chybí jen na Pyrenejském poloostrově, v jižní Itálii a v části Balkánského poloostrova. Žije dále v Asii i Severní Americe. Můžeme se s ní setkat prakticky ve všech pásmech - od nížinných vod po pstruhové revíry, kde je ovšem nežádoucí. Má válcovité tělo, šedozelený hřbet, stříbřitě zelené boky s mírným ocelovým nádechem, na bocích nažloutlé příčné pruhy. Břicho má bílé a na něm světle šedé skvrny.

Štika patří k našim největším rybám. V posledních letech byla ulovena v přehradní nádrži na Lipně štika, která měřila jeden a půl metru a její hmotnost přesáhla 24kg. Desetikilové štiky by nebyly vzácností, to by ovšem nesměla být štika tak přitažlivým terčem pro rybáře. Nepomáhá ani to, že se smí lovit jen v druhé polovině roku. Její nejmenší lovná délka je 50cm. Štika je velmi žravá, na kilogram přírůstku své hmotnosti spotřebuje až 7kg jiných ryb.

Je nedocenitelným článkem biologické rovnováhy ve všech vodách. Pohlcuje především plotice, okouny, perlíny, hrouzky, proudníky, ježdíky, slunky a z nich pak zejména ty jedince, kteří degenerují, nebo jsou nemocní či poranění. V Táboře provozuje Český rybářský svaz jedinečnou štičí líheň. Produkuje ročně přes 50 milionů kusů štičího plůdku pro naše vody i na export. Z této líhně přichází též odrostlejší plůdek, který je již více odolný proti nejrůznějším nebezpečím.

Popis

Je jediný, který u nás zastupuje rod i druh z čeledi sumcovitých, i když příslušníci této čeledi patří převážně k rybám sladkých vod. Jsou příbuzní s kaprovitými. V Evropě jsou rozšířeni v povodí Rýna a Labe ve všech řekách, které nepřímo spějí do Baltského, Černého a Kaspického moře.

Sumec má nízkou, širokou hlavu, která přechází v protáhlé tělo. Ocasní cást je zploštělá. Tělo je kryté hladkou kůží bez šupin. Nad horní čelistí má dva dlouhé vousy, pod spodní dva páry menších. Oči má velmi malé. Na hřbetě velmi tmavý, většina těla je šedomodrá. Na bocích je mramorován, břicho má bílé a skvrnité. Vyskytují se i sumci bílí "albíni", ale jsou velmi vzácní.

Sumec velký žije v cejnovém pásmu v mírně tekoucích, nebo spíš stojatých vodách. Zdržuje se při dně v členitém prostředí s úkryty. Zvykl si na přehradní nádrže. Je to dravá ryba, která se jen v prvních měsících života živí planktonem, později objemnější, hrubší potravou. Pozře však vedle ryb, žab, vodních savců a ptactva i červy, žížaly a hmyz. Dožívá se běžně až 40 let. Roste velmi rychle, již v prvním roce dosahuje délky téměř 20cm. V desátém roce již přes metr. Je naší jedinou rybou, která může dosáhnout hmotnosti přes 100kg.

Popis

Je to jedna z nejzajímavějších ryb na světě. Je stále opředen tajemstvím rozmnožování, které se děje v hlubinách Sargasového moře. Malí úhoříci v larválním stádiu překonávají šířku Atlantského oceánu, pronikají do ústí evropských řek a postupují proti jejich proudům až do lipanových pásem. V těchto řekách dorůstají a setrvávají v nich 10-15 let. Pud zachování rodu je pak nutí k zpětné cestě. V hlubinách Sargasového moře po vytření hynou.

Existence úhořů v našich vodách by byla zcela nemožná bez umělého vysazování úhořího monté (larvální stádium úhoře, který doputoval k ústí některé z evropských řek). Monté je k nám dopravováno letecky. Je velké 5-8cm a v jednom kilogramu jich je 3-4 tisíce. Každročně u nás vysazujeme kolem 200 000 monté.

Rozeznáváme u nás 2 formy úhoře říčního - úzkohlavého a širokohlavého. Úhořům chybějí břišní ploutve. Tělo je hnědé na hřbetě černě zbarveno, břicho mají bílé až nažloutlé. Dorůstají zpravidla až 150cm délky a hmotnosti do 4kg. Úhoři vedou noční život, proto je rybáři loví nejčastěji z večera do konce povolené doby lovu, zejména v červnu a září. Nejmenší lovná délka úhořů je 45cm. Úhoři se živí bezobratlými živočichy, larvami vodního hmyzu. Představují však značné nebezpečí pro raky a ryby.